Článek na Treking.cz

06.10.2009 09:57

 

Letmý dotek hor aneb Vysoké Taury 2009

 

     Zvoní budík, jsou čtyři ráno a já vstávám s lehkostí, která není pracovnímu dni vlastní. Je čtvrtek a podle předpovědi počasí nás čeká nádherný červencový den spojený s cestou do rakouských Alp poblíž Salzburgu. Potichu, abych nezbudil zbytek rodiny, sbírám všechny připravené věci a vyrážím s autem za zbytkem týmu.

     V pět jsme kompletní s naloženou bagáží a já nastavuji na navigaci cíl naší cesty, See 5 u Stockham v Rakousku. Z Teplic nás čeká asi 600km pohodové cesty.

     Jedeme přes Prahu na České Budějovice, kde si uděláme delší přestávku spojenou s nákupem nezbytného, jako je čerstvý chleba a zásoba českého piva. Pět dní i s cestou tam a zpět je dlouhá doba, proto zaplňujeme všechny mezery v autě dokoupeným proviantem. Dolepujeme 10-ti denní rakouskou dálniční známku, kterou jsem koupil už v Teplicích za 260,- Kč, abych si ušetřil hledání první pumpy v Rakousku.

      Pokračujeme v cestě směr Dolní Dvořiště, kde „překročíme“ státní hranice. Auto sedí na silnici díky čtyřem chlapům a mastňácké výbavě jako nikdy před tím.

      Předpověď počasí nezklamala, je opravdu horko a každou chvíli děkujeme Bohu za klimatizaci. Po bezproblémovém projetí Linze jsme na odpočívadle hned za Salzburgem naměřili 37°C, slunce pálilo a my jsme se nemohli dočkat, až dorazíme na místo.

      Opouštíme mezinárodní silnici E55, po které jedeme už z Teplic, odbočujeme na Sankt Johan im Pongau, za kterým se vydáváme na Alpendorf, Grossarl a Hüttschlag. Jsme v jednom úžasu, protože se kolem nás tyčí zelené vrcholky taurských Alp. Projeli jsme mnoho tunelů různých délek, ale mýto se nikde nevybírá. Po deseti hodinách přijíždíme na místo. Končí tu asfaltová silnice a my se ocitáme u rodinného statku Ruperta a Emmy, kteří obětovali část pastvin a vytvořili zde malý kouzelný kemp se vším komfortem, který se v Česku hledá jen stěží. Výškoměr nám oznamuje, že budeme tábořit 1050 m/n.m. Po nezbytné instruktáži v angličtině od Ruperta (velká výjimka, v Rakousku se domluvíte v podstatě jen německy) - kde a jak fungují sociálky, kam s autem a stanem, vybalujeme věci a stavíme našeho Jurka pro čtyři s velkou absidou. I přes několik přípravných schůzek před odjezdem, kde jsme si dohodli, kdo co vezme (abychom netahali vše 4x), zjišťujeme, že jídla máme pro malý německý zájezd.

     Velkou výhodu nám přináší moje drobná místní znalost, protože jsem zde byl loni s rodinou, ale díky počasí jsem poznal spíše okolní města než hory. Alespoň nám pomohla turistická mapa (1:50 000) s průvodcem v němčině, kterou jsem zde koupil.

     Plni netrpělivosti a úžasu z výhlídky na zasněžené vrcholky Keeskogel vyrážíme poznat přírodní krásy v okolí kempu. Hned zkraje nám učaruje velký vodopád pár desítek metrů od stanu. Vracíme se na pohodlnou šotolinovou cestu, kde nás informuje rozcestník o nedalekém jezeře Ötzlsee. Je stále nádherně a my pokračujeme podél meandrující říčky k dnešnímu cíli. Nepotkáváme žádné turisty a tak je nám odměnou klid a pohoda, mimo jiné i u obory s několika jeleny. Při zpáteční cestě se dokonce Fuňo s Vaňousem vykoupou na malém písčitém plácku v asi 5°C osvěžující řece. Voda teče pomalu a je neuvěřitelně čistá s modrozeleným nádechem. Já s Turbem se jen výborně bavíme a fotíme.

     Večer u pivka potvrzujeme náš plán - zítra vyrážíme na Arlscharte (2252 m/n.m.). Počasí podle předpovědi http://www.zamg.ac.at/wetter/ausflug/bergwetter/slzbg.php i vývěsky v kempu nás utvrzují o správném rozhodnutí. Malinko nás znervózněl výraz Ruperta, když jsme se ptali na cestu tam a zpět za jeden den. Nabalíme si batohy a jdeme spát.

     Při zapípání budíku v šest ráno už jsme nebyli tak veselí jako při ulehání. Pojedli jsme vydatnou snídani, dobalili zbytek jídla a v půl osmé jsme byli na „startovní čáře“.

     Opět plni nadšení na dnešní túru jsme upalovali značným tempem, naplněné batohy jídlem a náhradním oblečením jsme na zádech ani nevnímali i přesto, že jsme toho měli asi až moc. Přece jenom jsme úplní začátečníci a i přes naše zkušenosti z českých hor jsme pro „sichr“ vzali kdeco. Přes 2 000 m/n.m. ještě nikdo z nás nešel a vidina téměř 18km v neznámém terénu nás utvrdila, že je třeba být připraven na všechno. Byť jsme očekávali všemožné komplikace, první byla na světě záhy a to když Fuňo vymyslel „nábližku“ okolo Ötzlsee zleva, nikoliv zprava jak velela mapa i turistické značky s číslem 512. Cestu jsme si zkrátili, ale brodění se přítoky horského potoka a rozbahněný terén s vysokou trávou nestáli za to. Hned první zkušenost byla tu: „Nebuď chytřejší než ti, kteří značili cestu“. Když jsme se vybrodili na námi kýženou trasu, tak jsme v počtu udělaných snímků překonali japonské turisty na Václaváku. Divoce se valící horský potok před námi byl prostě ohromující, ještě pár fotek u dřevěné cedule oznamující vstup do NP Vysoké Taury. Po hodince chůze, i když ve stínu lesa, museli dolů dlouhé kalhoty a bundy. Když jsme se po průchodu přes několik dřevěných lávek dostali do míst, kde končí les a potok se klidně rozléval doširoka, fascinovaly nás horské vrcholy čnící vysoko nad našimi hlavami, myšlenka na to, že se dostaneme na ně či dokonce nad ně, byla v tu chvíli nepředstavitelná.

     Dvě hodinky chůze a my odpočíváme u jezera Schödersee ve výšce 1432 m/n.m. Cesta byla zatím lehce schůdná a podle průvodce vhodná pro děti od 12 let. Sušíme trička, posilňujeme se svačinou a kocháme se pohledem na klidné mělké jezero, na jehož levém břehu se pasou krávy přímo na cestě, kudy máme v plánu projít. Obklopují nás vysoké zelené vrcholy a my jen podle mapy tušíme, kde vede cesta. Dalekohledem jsme prozkoumali krávy a došli k závěru, že to jsou býci, protože nemají struky, zvolili jsme tedy dosti nevhodně okliku přes kleč a přešli na druhou stranu jezera, kde jsme se napojili na značenou cestu. To, co jsme měli za sebou, byla procházka oproti prudkému stoupání podél valícího se potoka. Dokud jsme šli po „horské cestičce“, tak to šlo. Na úpatí suťového pole s občasným sklonem 70° jsme se rozdělili na dvě výkonnostní skupiny, Fuňo s bratrem Turbem a Chodorník s Vaňousem. Nevím, jestli Vaňous nemohl stejně jako já, ale každopádně bylo nezbytné jít ve dvojicích, úsek to byl dost nebezpečný, museli jsme se soustředit na každý krok. Vrcholem suťového pole, které jsme překonali za občasného regulérního lezení, byl vodopád, jehož tok bylo nutné přebrodit. Zde došlo k definitivnímu rozdělení obou skupin. Stoupání pokračovalo přes promáčené louky s různě se rozdělujícími a spojujícími potůčky kolem opuštěné dřevěné chaty. Další odpočinek, kousek nad chatou na úpatí dalšího suťového pole, padlo pouze na mou „skupinu“. Výmluvou pro odpočívání pro mě bylo časté focení zasněžených štítu, potůčku trhajících místní louky i vysokohorské flory.

     Přes druhé suťové pole v podstatě žádná cesta nevede, kámen jako kámen a to velice často kývající se, trasu a směr dávali tušit pouze turistické značky. Po překonání poslední větší překážky jsme se ocitli asi 100m od dvou nad sebou ležících jezírek Kolmseen 2062 m/ n.m. Dále už vedla cesta po relativní rovině, alespoň se nám to tak zdálo po tom, co jsme měli za sebou. Velkým překvapením bylo další jezero Pfringersee (zvané též Arlsee) ležící těsně pod vrcholem a cílem dnešní cesty Arlscharte 2 252 m/n.m. I přesto, že nám mapa dávala tušit, že tam někde je, „vyloupne“ se za skalním masivem a málem do něj člověk šlápne.

     Jsme tu, první „skupina“ dorazila cca hodinu před námi. Vrchol Arlscharte s mohutným kovovým křížem a vrcholovou knížkou neboli „vrcholovkou“ se krčí mezi okolními vrcholky, ale poskytuje nebývalý výhled na přehradní jezerní nádrž Kölnbreinspeicher (Maltatal) s 200m vysokou hrází. Voda je azurově modrá a my doslova žhavíme foťáky do běla. Byť se po celou dobu cesty střídalo jasno s polojasnem a na nebi byly mraky, viděli jsme nádherné ledovcem pokryté vrcholky Steinkar Spitze. Převlékli jsme se do suchého, mohlo tam být okolo 7°C.

     Po částečném zotavení se po silně vyčerpávající túře a nadopování se hroznovým cukrem jsme začali balit. Opravdu jsem se těšil na zpáteční cestu a odpočinek v kempu. Únava už nebyla tak příjemná jako u Schödersee, ale přesto přijatelná. Cestou jsme nepotkali jediného turistu a o to je to pro nás silnější zážitek. Rozhodně není zadarmo, ale „zaplatit“ tuto cenu za to opravdu stojí. Sestupovali jsem až k prvnímu suťovému poli s vodopádem v podstatě společně. Zde jsem se opět rozdělili na dvě skupiny, ta výkonnější šla první. A já jsem musel záhy konstatovat, že ten sestup není taková paráda, jak jsem si myslel. Neustálé brzdění mé váhy a chůze po ostrých kamenech s přičtením únavy z výstupu se začala stávat dosti nesnesitelnou. Dohoda zněla, že na sebe počkáme u Schödersee. Když jsme s Vaňousem dorazili, zbytek výpravy nebyl k nalezení. Jen stádo krav (býků) na druhé straně, kam jsem opět potřebovali jít. Vzhledem k únavě jsme dali malou pauzu a vyrazili směrem ke kempu přes stádo krav. Když jsme byli u nich, opravdu jsem se pobavil, žádní býci, ale telata. To jsem ještě netušil, že historka dne mě teprve čeká. Asi kilometr od jezera seděli Turbo s Fuňem na vysokém kameni a vyhlíželi nás. Jejich odpověď na to, proč nebyli u jezera, stála za to. U jezera se posadili a vybalili si jídlo, když v tom z lesa vyšly (údajně běžely) ty krávy směrem k nim. Popadli tedy do jedné ruky otevřené batohy, do druhé jídlo a utíkali před nimi až na vysoký kámen.

     Cesta do kempu už byla slušná, jen „servané“ nohy mě úplně neposlouchaly a batoh i přes své odlehčení o jídlo a vodu jsem zatraceně cítil. Do kempu jsem došel poslední asi v půl sedmé (po 11ti hodinové cestě), kamarádi seděli u stanu a z dálky se pobaveně usmívali. Myslíte si, že se nohy nemůžou vlnit do stran? Tak věřte, že můžou, já to zažil. Všichni byli unavení, ale já si sáhl na úplné dno a možná ještě dál. Důvod je jasný, můj fyzický fond je srovnatelný s průměrným českým gaučákem a kancelářskou krysou. Přesto prese všechno mě nadšení a vytrvalost dovedli k nevšedním zážitkům. Rozcestník u kempu ukazující na Arlscharte 4 ½ hodiny se nemýlil, po odečtení přestávek by to odpovídalo, cesta dolů je na 3 až 3 ½ hodiny. Po nutné koupeli, večeři, pivku a kapce něčeho ostřejšího jsme postupně odpadli.

     Třetí den ráno jsme si pěkně přispali, probudili jsme se do zamračeného dne s občasnou přeháňkou, ale vzhledem k tomu, že dnešní plán byl odpočívat, nikterak nám to nevadilo. Po nutných ranních (poledních) procedurách jsme „zavařili“ oběd. Vše probíhalo v klidném a pomalém tempu, protože i ti nejvýkonnější z nás pociťovali značnou únavu, především v oblasti kloubů.

     Probírali jsme plány na další den, kdy jsme chtěli vystoupat na další vrchol s překonáním hranice 2 000 m/n.m. Ale libovali jsme si v dobrém naplánování, na túru krásně a na odpočinek chládek. Jít v tento den by bylo nemyslitelné a to především s ohledem na naše zkušenosti, vybavení i mokré kamení, kterého bylo po cestě více než dost, ať už v ještě zelené části hor, nemluvě o vrcholové cestě, kde roste občas nějaký ten drn trávy.

     Po vydatném obědě jsem se vypravili za občasného deštíku do nedalekého muzea NP Vysoké Taury (po – ne 10:00 – 19:00). Za v podstatě symbolické vstupné 3,50 € na osobu se můžete pohybovat volně bez průvodce tímto muzeem v podobě starého skanzenu. Při vstupu do areálu je možné zakoupit parádní turistickou mapu za přijatelných 6,50 €, která obsahuje i foto panoramatickou přílohu s popisem významných vrcholů a je v měřítku 1: 35 000.

     Převážná část muzea je věnována místní fauně, těžbě nerostů, ale také se zde nachází fantastická výstava tradičních (ďábelských) masek. V miniaturním promítacím sále si můžete pustit několik filmů, které vypovídají o nelehkém životě místních horalů nebo si pospat, jako někteří členové naší výpravy.

     Z muzea vedla naše kroky žízeň a zvědavost (tedy hlavně ta žízeň) do vedle stojící restaurace ve stylu dřevěné roubenky. V prvním patře je nádherně propracované „íčko“ s ukázkou místní fauny a flory. K dispozici je zde spousta letáků a brožur zdarma. Hospůdka je v přízemí, běžná jídla se zde pohybují od 3,5 € do 15 € a pivečko za 3,10 €. Ochutnali jsme tedy a po přebrání suvenýrů jsem vyrazili zpět do 300m vzdáleného kempu, protože „vysokohorský“ petangue ještě nikdo z nás nehrál. Turbo, jakožto majitel železných koulí, výjimečně nevyhrál, asi řidší vzduch.

     Večer nás čekala klasika s jídlem a balením batohů na zítřejší túru na 5km vzdálený Murtörl ve výšce 2 260 m/n.m. Zpestření nám poskytla příchozí 37 členná kapela, která zahrála pár místních folklórních písní. I když to bylo kýčovité, tak ukolébavka na lesní roh s pozadím zasněžených hor, které pomalu zahaluje tma, stojí za to.

     A je to tu zase: telefon otravně pípá už v 6:00. Standard - dobalujeme jídlo a okolo půl osmé za chladného, ale slunného rána opouštíme kemp. Ani jsme si nevšimli, že nejdeme po červené (číslo 724), ale široké šotolinové cestě, která vede stejným směrem, kolem vodopádu nad kempem. Po dohodě se rozdělujeme na dvě části, Turbo s Fuňem a s Vaňousem jdou napřed. Vím, že musím nasadit vlastní tempo a nechci nikoho brzdit. Dneska jsme vybaveni vysílačkami PMR a tak mě kluci informují u „úskalích“ cesty. V průběhu se napojím na červenou a kousek za dřevěným kostelíkem (kapličkou), který je otevřený (u nás už by byl asi rozkradený), stojí dvě horské chaty Kreehütte a výše položená Bichlhütte (1570 m/n.m.) Téměř Sněžka…

     V tuto dobu (9:00) pálí do tváře slunce a na obloze není ani mráček. Hned za horní chatou u rozcestníku zatáčí naše trasa ostře doprava přes prudce stoupající louku. Po krátkém, ale ne úplně příjemném výstupu (výmoly v pěšině jsou i půl metru hluboké) vede cesta do lesa přes první ohradník. Kluci mě informují, že právě vyplašili zmiji přímo z cesty, podle popisu musela mít aspoň 5 metrů. Když jsem došel k lávce překonávající hluboký zářez strání v němž strmě padá horský potok, potkal jsem se s německými turisty také z našeho kempu. Vyměnili jsme si dojmy a pokračovali v cestě přes rozmáčenou louku, pod kterou bylo nezbytné překonat druhý ohradník. Trekové hole se mi začali osvědčovat, cesta pokračovala strmou pastvinou plnou krav ve výšce okolo 2 000 m/n.m. Terén byl naprosto jiný než při první túře. Byl zvládnutelný téměř pro kohokoliv s vůlí a pevnou botou. Žádný úsek cesty se nedá považovat za nebezpečný. Výhledy na okolní hřebeny pokryté zelení s občasnými skalními masivy stojí opravdu za to. V horní části pastviny se otevře výhled na velice vzdálené zasněžené vrcholky, ten kontrast je ohromující. Po překonání třetího ohradníku jsem věděl, že vrchol není daleko a kluci mi hlásili, že už jsou nahoře a po jídle.

     Závěr strmého stoupání před vrcholem zakončuje poslední ohradník, tentokráte s brankou. Nahoře je poněkud větrno a teplota 10°C. Vrchol připomíná spíše louku s výstupkem, kterému dominuje železný kříž s „vrcholovkou“ a pomník věnovaný dvěma horalům, kteří zde zemřeli v zimě. I přes nadmořskou výšku 2 260 m je zde zeleno. Kousek od nás leží pás sněhu, na kterém se nezapomínáme vyfotit.

Po notném posilnění se vracíme rychle zpět do kempu, kde jsme okolo třetí odpoledne. Sestup je snadný a bezpečný, jen opět trpí klouby, především kolena.

Po koupeli jsme opět zašli na jednoho Zipfera za 3,10 €. Odpoledne bylo plné pohody a odpočinku na sluníčku.

     Je tu poslední pátý den, den odjezdu domů. Zabalili jsme všechny věci a naložili naše auto zase až po střechu. Posledním milým překvapením pro nás byla suma, kterou jsme měli zaplatit. Velice příjemná Emma nám dala rozpis s koncovou částkou 92,- €. Byť jsme měli hrubý rozpočet, tak za 4 lidi, 4 noci, jeden stan, jedno auto, vzdušné a 16 x sprchu to je paráda.

Domů jsme jeli stejnou cestou s minimálními zastávkami, s výjimkou na české jídlo z porcelánového talíře.

Co říci závěrem? Za dobrého počasí nabízí tato část Taur nevšední zážitky i naprostým začátečníkům. Turistickou mapu můžete zakoupit v restauraci nebo v muzeu u vchodu, součástí jsou i všechna nezbytná telefonní čísla. Předpověď počasí na zmiňovaném serveru sedla perfektně. Nezapomeňte na pojištění, těch 100,- Kč za osobu se asi opravdu vyplatí.

Cesty jsou skvěle značené po celé jejich délce i v nejhorším terénu. Pozor všechny jsou červeně, rozhoduje číslo. Vše ostatní se dozvíte na našem webu věnovaném tomuto zájezdu http://vypravadoalp.webnode.cz a to včetně další odkazů, kde jsme čerpali info.

I když jsme k VHT jen „přivoněli“, letmý dotek hor stál za to…

                                                                                              Autoři: Jan Chodora a Michal Türb