Druhý den - 24.7.2009 - 1. túra

 6:00 – budíček. Nikomu se ze spacáku asi moc nechtělo, ale nakonec jsme kolem půl osmé všichni stáli na startovní čáře. První část cesty již známe – vede přes Otzlsee, ale aby to nebylo tak jednoduché, vymýšlím „zaručenou“ zkratku kolem jakési dřevěné chatičky. Jdeme kamenitým korytem řeky, která zásobuje jezírko vodou, ale stále nikde nevidíme turistické značení. Po chvíli strávené zkoumáním mapy je nám jasné, že je třeba nějakým způsobem překonat vodní tok a na značení určitě narazíme. Každý dělá co umí a po pár minutách jsme konečně na druhé straně. Značení konečně nacházíme a můžeme se hrdě vyfotit u cedule s nápisem, který nám oznamuje, že jsme vstoupili do národního parku. Cesta stoupá údolím podél potoka, jde se celkem pohodlně, ale postupně všichni odkládají teplejší části oblečení, až kráčíme jenom v kraťasech a funkčních tričkách. Nejmenovaní z nás dokonce začali funět. Po cestě přecházíme několik můstků přes vodu a postupně vyvracíme hlavu k blížícím se štítům. Frekvencí focení předčíme i japonské turisty na Václaváku.

Les začíná pomalu řídnout a my se těšíme, že již brzy budeme u prvního záchytného bodu naší cesty – jezera Schödersee (cca 1 400 m/n.m.). Této zastávce ovšem předchází vzrušená debata nad lejnem obřích rozměrů a záhadnou stopou – o tom, že jsou medvědí nikdo nepochybuje, pouze se dohadujeme nad druhem této šelmy. Bezvýsledně. Těsně než definitivně opustíme stín stromů a staneme u jezera, objevujeme na stromě plechovou, notně pomačkanou schránku s turistickým razítkem. Jasná práce medvěda. Výhled na jezero Schödersee je fantastický. Jedná se o písčitou planinu s trsy trávy ze tří stran sevřenou strmými stěnami. V mapě je u jezera poznámka periodisch – pravděpodobně to znamená, že v některých sušších obdobích mizí úplně. Všichni jsme rádi, že můžeme na chvíli sednout a něco sníst. Sušíme propocené věci a spekulujeme, kudy tudy…Před námi a kolem nás jsou totiž jen strmé stěny a ani náznak jakékoliv další stezky. Při pohledu do mapy je nám to již jasnější – měli bychom vystoupat podél koryta potoka, který vidíme vpravo pře sebou. Asi to nebude žádná legrace, takže ještě chvíli regenerujeme a vyrážíme. Vzápětí luštíme „medvědí záhadu“ – před námi se pase stádo bojovně se tvářících krav. Obcházíme je klečí, přecházíme malou lávku přes potok a začínáme velice prudce nabírat výšku. Velmi brzy jsme se rozdělili na dvě výkonnostně vyrovnané dvojice a funěli a funěli. Nejhezčí a zároveň nejtěžší místo této části výstupu se nachází v horních partiích – nejenom, že už musíme používat i ruce, navíc je nutné potok přebrodit na druhou stranu. Po kluzkých kamenech nic příjemného, ale s nejvyšší opatrností ho nakonec všichni bezpečně překonáváme, věnujeme krátký pohled vodopádu nad našimi hlavami a hurá vzhůru…

Stezka se již vine jen nízkou klečí, vřesem a podmáčeným mechem a kolem nás se tyčí z části zasněžené impozantní vrcholy. Cvakáme jednu fotku za druhou, míjíme pohádkově vypadající opuštěnou chatu na okraji strže a dostáváme se na začátek suťového pole. Zde jsme se již rozdělili definitivně. Vaňous čekal na Chodorníka, který se malinko opozdil a Turbo s Fuňem stoupali dál přes suťovisko. Žádná cesta zde prakticky neexistuje, směr určují pouze červené značky na kamenech, případně kůlech.

Zde již byla pořádná zima a protože jsme věděli, že vrchol je nedaleko, našli jsme si závětří s výhledem na ledovcová jezírka Kolmseen (2 062 m/n.m.) a kompletně se převlékli do suchého a teplého oblečení. Nacvakali pár fotek a již po relativní rovině se vydali dál. Další z jezer Pfringersee (zvané též Arlsee) nás doslova vylekalo – vyšli jsme zpoza terénní nerovnosti a ..málem do něho šlápli. Nad jezerem jsme již spatřili vrcholový kříž…Cesta ke kříži již byla jen třešničkou na dortu završená doslova ohromujícím výhledem do dalšího údolí, kde se rozkládá impozantní přehradní nádrž Kölnbreinspeicher. Nacházeli jsme se ve výšce 2 252 m/n.m…Z rozcestníku u kříže jsme zjistili, že samotný vrchol je ještě 10 minut cesty (také jsme si tam postupně téměř všichni vyběhli), ale vrcholová knížka se nacházela tady. Poté co jsme nacvakali další fotky a najedli se, začali jsme vyhlížet již trochu netrpělivě své kamarády a opravdu je zanedlouho spatřili za jezerem. Po pár minutách už jsme byli komplet.

Dlouho jsme se nemohli nabažit pohledu na okolní horské štíty, vychutnávali si samotu (opravdu jsme za celou cestu tam a zpět nikoho nepotkali s výjimkou 2 turistů stoupajících směrem od Kölnbreinspeicher) a odpočívali.

Sestup byl také dosti náročný, protože se jednalo až k Schödersee o cestu-necestu. Suť a volné kameny našim kolenům opravdu moc nesvědčily. Úsek kolem vodopádů jsme sešli – slezli jen s největší opatrností, obešli krávy a usadili jsme se na trávě kousek za jezerem. Vytáhl jsem svačinu a čekali jsme na dvojici Vaňous – Chodorník. V tom jsem zaslechl cinkot kravských zvonců a když jsme spatřili stádo krav jak běží!) přímo k nám, nečekali jsme na nic. V jedné ruce otevřený bágl, ve druhé sušenky a zpocené hadry jsme makali co to šlo po úzké pěšině dolů. Teprve když jsme si byli jistí, že krávy jsou definitivně za námi, vylezli jsme na větší balvan, abychom měli výhled a čekali. Místo krav se objevili naši kamarádi a my jsme už všichni pokračovali směrem k našemu kempu.

Dorazili jsme ke stanu kolem půl osmé – předtím ovšem vyzvedli v potoce chladící se piva – postupně se osprchovali a notně unavení postupně odpadli…Program na druhý den byl jasný – restday.

 Stručná charakteristika:

 Tato túra se ukázala i pro pravidelně sportujícího člověka jako náročná. První část vede hodně lesem po příjemné stezce, od Schödersee se však charakter mění: nastupuje suť, kameny a úsek kolem potoka a vodopádu je místy bez pomoci rukou neschůdný. Tato túra určitě není vhodná pro děti (i první – lehčí část k Schödersee se nedoporučuje pro děti mladší 12-ti let).

Je nám jasné, proč majitel kempu Rupert kroutil hlavou, když jsme mu oznámili, že se chystám v jednom dni k Arlscharte a zpět…Odměnou za dřinu jsou ovšem neskutečné výhledy, zvlášť když je obloha až kýčovitě modrá jako v našem případě.